J-Lo se ptal, jaké by čtenáři jeho blogu měli přání, kdyby se jim mohlo splnit. Diskuze sklouzla jinam a než jsem si to já stačila rozmyslet, Honza dalšími příspěvky tento pohřbil. (Mimochodem, blogeři, že je to škoda, že na staré věci už pak nikdo nekouká?)
Mít jedno přání, které by se splnilo... K takovým věcem je potřeba přistupovat s rozmyslem. Záleží na tom, jak velký rozsah to přání může mít. Pokud neomezený, bylo by sobecké přát si něco jenom pro sebe. A chtít něco materiálního je pitomost. Budete chtít být bohatým králem, za dva roky přijde revoluce a vy skončíte pod gilotinou.
Takové přání bych chtěla zpracovat tak, aby se tím co nejvíce věcí změnilo k lepšímu a bylo tak co nejvíce k užitku všem a všemu. Jenomže pozor. Když vlastně nechápete, jak svět funguje (a většinou ten, kdo si myslí, že to ví, neví vůbec nic), bylo by riskantní do toho zasahovat. Například přát si, aby ze světa zmizely nemoci, je sice pěkné, ale v důsledku je to blbost. Mají svůj smysl, jako vlastně všechno. A nakonec ten, kterej by si přál vilu, by udělal menší paseku než ten, co by chtěl, aby už nikdy nikdo kvůli ničemu nebrečel. A tak, čím déle nad tím uvažuju, tím více jsem ráda, že kouzelní dědečci neexistují.
Ale kdybych opravdu nějaké přání mohla mít, bylo by zase škoda ho vůbec nevyužít. Takže bych si nakonec nejspíš přála, aby každý člověk na světě chtěl hledat, hledal a našel v sobě lásku, soucit, pochopení, respekt a úctu ke každému jinému člověku, zvířeti, rostlině, půdě, vodě (přírodě) a tak by zákonitě muselo zmizet aspoň 80 procent utrpení, války, útisk, parazitování a lačnost po moci a penězích, sobectví, profitování na úkor jiných. Já vím, zní to jako děsná utopie, ale tohle by se mi fakt líbilo.
A kdyby moje přání takový rozsah mít nemohlo, přála bych si teda ten domek se zahradou. V nezáplavové oblasti.
A jestli by i tohle bylo moc, chtěla bych aspoň, aby někdo přišel a zalepil ten beton na chodbě ;o)
Archiv Mastodonu 2023 (část 1)
-
Když se slunce
skrz mraky propálí
[image: Slunce mraky]
(11. 4. 2023)
Souhrn od Jiřího Hlavenky - i když se to možná nezdá, pořád žijeme v té
nejlepší d...
před 9 hodinami
3 komentáře:
Já bych se asi právě bála přát něco takovýho, jako utopie. Já nevim, to že je na světě zloba, nenávist, nerespekt,... atd. má nějaký důvod. Stejně jako nemoce.
Proto bych se raději uchýlila k nějakýho menšímu, možná materialistickýmu přání jako ty (viz beton na chodbě :)).
Jako malá sem četla jednu pohádku, ve který mladej sedlák dostal možnost přát si jedno přání. Hodil klobouk na louku a řekl: "Mé přání zní- ať se splní tolik přání kolik stébel je pod kloboukem."Tím si to šikovně pojistil, protože pod kloboukem bylo stébel-přání celkem dost:)
Mně se zase jednou zdál sen, byl jako živej, pamatuju si do velice dobře, že jedu autem, nějakou písčitou krajinou a v ruce držím dřevěnou sošku. Vím, že je hrozně stará a mocná. Dokáže plnit přání. Nejsem ale vůbec nadšená, že jí mám, protože vím, že zasahovat do dění věcí takovýmhle způsobem je hodně špatně. Mám z tý sochy strach a přemýšlím, jak se jí zbavím, protože může napáchat hodně škody.
Představ si ale, že jaký by to bylo, kdyby lidi už nechtěli stahovat zvířata za živa z kůže, mučit je ve velkochovech, vyvražďovat národy, ubližovat slabším, otravovat vzduch, půdu, vodu...
Jsem taky člověk a tak cítím za všechny ty věci zodpovědnost. A vůbec se mi to nelíbí.
Propadám už asi beznaději, že s tím lidstvo nikdy nepohne :o(
Já jsem si vždycky přála ten Arabelin prsten. To je jako s tím kloboukem:-) Lucie.
Okomentovat