úterý 24. února 2009

Zapeklitost lidové písně

-
Zpívám Andulce Andulko Šafářová (text zde) a když tak nad tou písničkou přemýšlím, jsem si čím dál tím jistější, že není pro děti. Mysleli jste si, že ano? Ach, vy naivkové!
Totiž, podle mě, tahá jakýsi muž počestnou A. Š. v noci do polí za celkem jasným účelem a pouze jako záminku si vymyslí, že holce utekly husy. Ta by s ním i šla, jenomže naštěstí starej šafář není blbej a tak dceru hlídá. Protože kdyby domácí ptactvo skutečně zdrhlo a hrozilo, že se nejen ztratí, ale ještě zlikviduje svěřenou úrodu, jsem přesvědčená, že by pantáta jistě pátrače nebránil.
Co myslíte vy?




... a prej že husy...

sobota 21. února 2009

Poučení z maturitního plesu

Když budete se šerpou dělat toto:
...upadnou jí písmenka.
.
Poučení č. 2: Když budete pít pátý přes devátý nebude Káď.
.
Poučení č. 3: Lidi jsou mrchy, tak si pořádně hlídej kabelku!

Máme zub!


Slovíčka

Nejen, že s příchodem nového člena do rodiny jsme poněkud pozměnili svůj slovník, spontánně nám vzniká i zcela nová terminologie. (Pochopitelně výrazy patří převážně do stejné kategorie.)

BOBSON

KAĎUS

SLINIŠTĚ

a poněkud fádnější HOVŇAJZY, NOŽISKO a RUČISKO.

neděle 15. února 2009

Proč se muži neomlouvají?

Když se stydíme, omluvit se není lehké. To platí pro muže stejně, jako pro ženy. Přiznat ano, jsem blbec, neměl(a) jsem to dělat, říkat.. není to příjemné asi pro nikoho.
Přesto, nejméně tři moje kamarádky uvedly partnerovo neschopnost se omluvit jako velký problém v jejich vztahu. Jeden tento hoch nebyl schopen říci promiň ani když nechtěně rozflákal své milé obrovskou památeční vázu. Byla jsem tenkrát u toho, Hanka zametala střepy a cedila na mě skrz zuby: ne, von se nevomluví, von bude jenom takhle blbě čumět.
Sama s tím mám zkušenost taky, přítel se kroutil jako žížala (doslova fyzicky) když cítil, že by byla na místě omluva. Bylo to zřejmě tím, že jsme spolu chodili krátce, časem přesedlal do zákeřnosti: tak jsem to neříkal, ale TY jsi zase tohle a támhleto...
Mnohem častěji slýchám promiň a omluvám se z úst žen a to i za úplné maličkosti, promiň, že píšu tak pozdě.. Je to snad tím, že ženy jsou všeobecně zdatnější v komunikaci? Nebo tím, že jim není tak za těžko uznat svou chybu, překročit svoje ego a přiznat, že nejsem neomylný pán vesmíru? Nebo jenom pochopily, že když se omluvím, jakoby "mažu" co se stalo, docházím (většinou) odpuštění a klidu svědomí a zároveň si zachovám důstojnost, protože z věty:
Já se ti nikdy neomlouvám, protože se k tobě chovám tak, že se omlouvat nemám za co, by mě fakt klepla pepka.

l

pátek 6. února 2009

Pravdivá pohádka o tom, jak lehké holky polepšiti se mohly a jak to nakonec dopadlo

.
Kdysi, už je tomu řadu let - přesně 624, založili ve Vídni bohatí občané Dům kajícnic u sv. Hieronyma, aby se prostitutky měly možnost polepšit a zařadit se zpět do počestného života. Ačkoli byl Dům kajícnic veden jako klášter, nemusely jeho obyvatelky ani složit slib pohlavní čistoty, ani chudoby. Klášter dostával tolik darů, že byl brzy nejbohatším vídeňským stavem, patřily mu nejlepší vinice kolem města. Kajícnice si mohly postavit velkolepý kostel a když se vdaly, dostaly pěknou výbavu. Nejeden vážený občan si odtud odvedl svou nevěstu.

Když tato výchovná metoda přinesla tak znamenité výsledky, dopustil se císař Friedrich III. roku 1480 té neopatrnosti, že kajícnicím dovolil veřejně čepovat víno z vlastních vinic. Od této chvíle bylo v dobročinném ústavu u sv. Hieronyma veselo. Mnoho žen se vrátilo k dřívějšímu způsobu života. Stejně tak i jejich představená Juliana, která, ač oddaná za faráře, dále vykonávala své galantní řemeslo. Skandál, který to vyvolalo, znamenal konec ústavu. Od té doby bylo ve veselém císařském městě mnoho nevěstinců, ale žádné ústavy pro kajícnice.




Čerpáno z: Světové dějiny sexuality, Morus


středa 4. února 2009

Rozhovor na ulici

Včera jsme s Abee potkaly na ulici staršího pána. Tlačil kolo. Ptal se, jestli je Andulka na prodej, ale hlavně si chtěl povídat. Mluvil o Lisabonské smlouvě, o tom, za co dostal čtyřikrát dvojku z mravů, že učil český jazyk současnou ředitelku kadaňského gymnázia, kde mají nejlépe postavené školy, o těsnopise, o poválečné době a jak mu šla němčina.
"Můj tatínek se učil na krejčího, ale protože hezky psal, šel dělat na ministerstvo."