Když se stydíme, omluvit se není lehké. To platí pro muže stejně, jako pro ženy. Přiznat ano, jsem blbec, neměl(a) jsem to dělat, říkat.. není to příjemné asi pro nikoho.
Přesto, nejméně tři moje kamarádky uvedly partnerovo neschopnost se omluvit jako velký problém v jejich vztahu. Jeden tento hoch nebyl schopen říci promiň ani když nechtěně rozflákal své milé obrovskou památeční vázu. Byla jsem tenkrát u toho, Hanka zametala střepy a cedila na mě skrz zuby: ne, von se nevomluví, von bude jenom takhle blbě čumět.
Sama s tím mám zkušenost taky, přítel se kroutil jako žížala (doslova fyzicky) když cítil, že by byla na místě omluva. Bylo to zřejmě tím, že jsme spolu chodili krátce, časem přesedlal do zákeřnosti: tak jsem to neříkal, ale TY jsi zase tohle a támhleto...
Mnohem častěji slýchám promiň a omluvám se z úst žen a to i za úplné maličkosti, promiň, že píšu tak pozdě.. Je to snad tím, že ženy jsou všeobecně zdatnější v komunikaci? Nebo tím, že jim není tak za těžko uznat svou chybu, překročit svoje ego a přiznat, že nejsem neomylný pán vesmíru? Nebo jenom pochopily, že když se omluvím, jakoby "mažu" co se stalo, docházím (většinou) odpuštění a klidu svědomí a zároveň si zachovám důstojnost, protože z věty:
Já se ti nikdy neomlouvám, protože se k tobě chovám tak, že se omlouvat nemám za co, by mě fakt klepla pepka.
l
Karlheinz Gless: Koně
-
[image: obálka knihy Koně]Je to sice dětská encyklopedie, ale pro zvědavého
laika je tam informací až až. V přehledu plemen jsem se stejně ztrácel.
Jinak...
před 22 hodinami
11 komentářů:
Stejně jako mě zaráží neschopnost omluvy, tak mě mnohdy zarazí i neschopnost omluvu přijmout. Moje zkušenost v obou případech je na pohlaví nezávislá, znám i ženský, co mají takovou hrdost, že se nikdy neomluví, a chlapi, co se omluví, i když za to sami nemůžou. Je to víceméně asi o výchově a povaze.
Víceméně je to spíš přesně tak, jak to napsala Markétka. Muži mají pocit, že když se omluví, ztratí svou mužnost, budou slaboši, projeví emoce. Ano, jsou i světlé výjimky (na prstech jedné tlapky by je Pipka mohla spočítat), ale přiznejme si - není jich moc. Muž, pán tvorstva (jak se naivně domnívá), se ve chvílích, kdy jeho vina vyjde na povrch rychlosti blesku prevleka do kalhotek nad kolena, strka si palec do pusy a dela, ze on nic, ze to byl Pepicek Vondrů tamhle odvedle... A řekněte, že ne, chlapi?!
No, já když se obvykle dožaduju omluvy, tak místo ní dostanu pár ksichtíků. Cítím se dotčeně a přestanu komunikovat. A pak vyměknu, omluvím se za to, že jsem čekala omluvu a všechno je zase fajn :o)
Jsou některé vlastnosti, které jsou bližší můžům, a které naprosto od přírody brání dotyčnému vypustit omluvná slůvka skrz zuby.
Tito dotyční by měli pochopit, že to jedno pitomý slovo přitom má celkem velkou moc.
Abee
Omlouvám se, že jsem se zastal chlapů:-D
A promiňte mi, že jsem se pustil i do ženskejch;)
Jó, kamaráde, to sis teda dovolil opravdu hodně...eště že ses včas omluvil ;-)
Ale dost srandy...nemám rád zobecňování, takže odpovídám jen za sebe - pokud vím (nebo se naivně domnívám), že mě druhá strana vnímá jako partnera a ne jako nepřítele, opravdu mi nedělá problém omluvit se. Partner totiž nebere omluvu jako projev slabosti a umí jí nejen přijmout, ale taky jí nikdy později nezneužije.
Kdo se někdy omlouval, ten určitě ví, o čem mluvím...
No já mohu říct že mam zkušenosti takové že muži se mi vetčinou omluví bez problému,ale pak zahy na to jako by berou omluvu zúet a reknou:já blbec se ti ještě omlouval!a pritom se ta omluva týkala uplne neceho jineho.Mě samotné nedela problem se omluvit a to klidne nekolikrat,když moc dobře vím že to byla moje chyba.A muj partner?ten sen nastesti omluví bez problemu,nekrouti se za kazdou cenu.Ale spis co me vic zarazi že muži neumejí pozdravit dobry den,s tím se ted setkavam časteji,ale to uz je na jiné téma!E.
Z tech nemnoha muzu, ktere muzu posuzovat se omlouvat umi jen dvacet procent. Poznavam to vlastne od detstvi, kdyz jsem bratra musela nasilim nutit aby se sel omluvit mame za jeho prusvih. Vedel, ze staci rict omlouvam se, ale bylo mu to tak proti srsti, ze jsem ho musela pokazde znovu presvedcovat. S dospelymi je to stejne, radsi strpi nekolikadenni hrobove ticho, nez rict promin. Omluva rovna se porazka a to pani tvorstva neradi... Panove, neberte se tak vazne.
Lanetka
Chtěl bych se předem omluvit za můj názor.Myslím že je to tím, že si myslíme že jsme neudělali nic špatného a tuďíž se omlouvat netřeba.Protože přece záměrně neděláme věci za které by jsme se pozdeji měli někomu omlouvat.Někdy až po letech se dovídám že jsem někomu ublížil a že jsem se měl omluvit. Většinou se jedná o nějakou malichernost, nad kterou by se chlap ani nepozastavil. Pavel
Děkuji všem za příspěvky :o))
Pavlis, myslím, že jsi na to kápnul: neomluvím se, protože jsem ze svýho pohledu neudělal nic špatnýho a jak to vidí ten druhej, to už je jeho problém.
I když to není schválně, tak to přece neznamená, že omluvit se netřeba, viz příběh o váze...
Jasně, že někdy ani nevíš, že jsi někomu ublížil, ale já tu psala o případech, kdy to ten muž sám cítil a přesto ze sebe omluvu nedostal. A navíc, když mu to nedojde samotnýmu, většinou to pochopí z výrazu ublížené, ne? :o)
Pokud jde o zevšeobecňování, tak bych přidal do mlýna, že některé ženy neodpouštějí, ani drobnosti. Nejsou schopny zapomenout a vypustit ze sebe všechny kapky zloby, navždy. Naopak, jsou schopny příkoří v sobě nést třeba dvacet let a neustále je připomínat, jako by se právě stala. A takovým ženám se někteří muži neomlouvají, alespoň napodruhé. Protože poznali, že je to marné.
Okomentovat