Když se stydíme, omluvit se není lehké. To platí pro muže stejně, jako pro ženy. Přiznat
ano, jsem blbec, neměl(a) jsem to dělat, říkat.. není to příjemné asi pro nikoho.
Přesto, nejméně tři moje kamarádky uvedly partnerovo neschopnost se omluvit jako velký problém v jejich vztahu. Jeden tento hoch nebyl schopen říci
promiň ani když nechtěně rozflákal své milé obrovskou památeční vázu. Byla jsem tenkrát u toho, Hanka zametala střepy a cedila na mě skrz zuby:
ne, von se nevomluví, von bude jenom takhle blbě čumět.Sama s tím mám zkušenost taky, přítel se kroutil jako žížala (doslova fyzicky) když cítil, že by byla na místě omluva. Bylo to zřejmě tím, že jsme spolu chodili krátce, časem přesedlal do zákeřnosti:
tak jsem to neříkal, ale TY jsi zase tohle a támhleto...Mnohem častěji slýchám
promiň a
omluvám se z úst žen a to i za úplné maličkosti,
promiň, že píšu tak pozdě.. Je to snad tím, že ženy jsou všeobecně zdatnější v komunikaci? Nebo tím, že jim není tak za těžko uznat svou chybu, překročit svoje ego a přiznat, že
nejsem neomylný pán vesmíru? Nebo jenom pochopily, že když se omluvím, jakoby "mažu" co se stalo, docházím (většinou) odpuštění a klidu svědomí a zároveň si zachovám důstojnost, protože z věty:
Já se ti nikdy neomlouvám, protože se k tobě chovám tak, že se omlouvat nemám za co, by mě fakt klepla pepka.
l