Pavouk

Našla jsem ho už odpoledne, velká tmavá věc v rohu stropu obýváku. Ale nehýbal se. Měl pořád stejně nohy. Myslela jsem, že je mrtev. Vzbudil se večer, když jsem se vrátila ze zalévání kytek sousedky Renči. Takže žije. A chodí! A je OBROVSKEJ! (Má nejmíň pět cenťáků rozpětí.) Obcestoval už půlku stropu a jde pořád dál a někdo ho musí zastavit nebo se ztratí v našem bytě! To bych se musela asi odstěhovat. Vleze na Andulku do postýlky! Jdu pro velkou sklenici. S víkem. A taky prospekt o čajích pro děti, má kvalitní pevný papír. Židli. Všechny potřeby pro chytače pavouků připraveny. Nemůžu. Je prostě hnusnej. Co když na mě skočí. Budu řvát a vzbudím dítě. Petr je pryč, ale nemůžu čekat. Musím pro souseda odnaproti. Je doma, křičí mu televize. Ano, Martin je naše záchrana. Bohužel jsem ho vzbudila, nicméně jde ochotně chytat. Vidí mé zoufalství. Slibuje, že mu pavouk neuteče. Přemýšlím nahlas, kolik takových tvorů po člověku třebas leze, když spí, ani o tom neví. Martin: "Tenhle by tě probudil, takovej lechtá."
Je ve klenici. Nevím, co to je za druh, v ČR jich žije na 800. Klepítka, čtyři chlupatý nohy dopředu, čtyři dozadu, na každý dva klouby a na zadních pruhování. Jakou pavučinu dělá, nezjstim. Naštěstí. Asi mu, chudákovi, není dobře, má stres a tak, ale já taky a pustíme ho.

Za měsíc se stěhujem. Bude se mi po našich skvělých sousedech moc stýskat.
.