1. rok

Dneska má Andulka první narozeniny. Je trochu nastydlá, kašle a má rýmu, ale radosti do života jí to naštěstí neubírá. Je pro mě neuvěřitelné, že už je to rok, (a byl to čtvrtek) co jsme s obrovskými obavami a igelitkou přišli do porodnice na vyvolání mimča. Lidské tělo je zázračné. Všechno se perfektně zahojilo a jisté hormony mi úspěšně zamlžily vzpomínky (vážně, postupně se paměť halila do bílé mlhy) a dnes jsem již schopná říct, že to bylo pěkné. A. říká, že jsem jí po akci ze sálu telefonovala a můj hlas zněl tak, že měla co dělat, aby se druhém konci nerozbrečela. To si nepamatuju. Ale věřím.
Jak si to pamatuje Andulka, netuším. Dost brzo si začala hrát tak, že si přikrývala hlavu a jakoby se dusila. Divná hra.. Mě to přišlo, že si hraje na porod, ale moje sestra z toho sdělení dostala záchvat smíchu, tak nevím.
Když se narodila, nevěděla jsem co s ní. Nejhorší byla druhá noc v porodnici, celou ji proplakala (přesnější by bylo prokřičela) a já jí neuměla pomoci. Bylo mi hrozně a brečely jsme obě. Naštěstí už se to nikdy neopakovalo a už se známe tak dobře, že pravděpodobně ani nebude (možná až v pubertě :o)).

Co všechno se za ten rok naučila je k nevíře. Dneska si "řekne" o čistou plenu, že chce dudlík, napít, sušenku, jíst, je unavená, na stromě je pták, koza jedla, kůň, pes, kočka, moucha, kytí, Krteček, telefon, koupat, bublifuk, má čtyři zuby, tancuje a zpívá, všude vleze, zkouší chodit, schovává nám kostky do bot, posílá prázdné sms známým, čistí si zuby speciálním kartáčkem, pokouší se obléct, má smysl pro humor, vzteká se a kření, nesnáší čepice, vítá návštěvy, leze do koše, přepíná televizi a gravitační období snad nikdy neskončí. Je úžasná a moc ji milujeme. Vím, není to nic výjimečného, ale pro nás ano.
A tak to má být.