Caine a spol

Takže jsme byly s A. opět ve sklepě Střelnice. Návštěvnost nebyla velká. Dvanáct lidí, z toho jeden zvukař, jeden, který večer uspořádal, tohoto partnerka a také jeden gymnazijní profesor sympaticky pojídající večeři, kterou si k tomuto účelu přinesl z domova. Má večeřet u televize? U živé hudby je to rozhodně lepší. Také přišel jeden černoch, který ale většinu času trávil bůhví kde starostmi o displej svého mobilu, jež po pádu z druhého patra nechce fungovat. Nakonec přišel, posadil se a spal.

Chvílemi to vypadalo, že kapela hraje spíše sama pro sebe, neboť se členové v projevu střídali a zbytek jich vždy ochotně dělal nadšené obecenstvo.
První hrál FíFa. Zdálo se mi, že tento člověk je poněkud naštvaný na svět a i když hru na své irské buzuki ovládal dobře, rozhodně bych doporučovala sehnat si zpěvačku a nezkoušet to sám.
Když už to vypadalo, že jeho projev nějak protrpím, abych mu nezpůsobila psychickou újmu svým odchodem vprostřed koncertu, nastoupil Caine, bubeník Znouzecnosti, vzhledu poustevníka. A ten byl tedy mnohem záživnější. "...já toho v textech tolik nakecám, že už mezi písněmi nebudu mluvit. Ale kdybyste si chtěli povídat, můžete mít dotazy.."
Když už jsem si libovala, že se večer začíná vybarvovat, přijuchal Radek (sice s FíFou, ale tentokrát jen bubnujícím), student konzervatoře, sršící energií a upřímnou radostí ze hry a jehož elánu vůbec neubral ani odchod poloviny už tak skromného publika. "..ladění necháme umělcům, my jsme pankáčí néé.." Jeho exotic akustic primitiv duo band hrál punk o sousedu Jardovi Pouchovi, rokenrol o sáňkování i blues o rozžvýkané žvýkačce. Byl super. Věřím, že někdo takhle nadšený, nadaný a sympatický se v hudební branži neztratí :o)