Chybujeme velmi neradi. Prý je to proto, že, i když jsme se jako děti dopouštěli omylů i s nadšením, postupně jsme si do hlaviček nacpali jednoduchý vzoreček: chyba = špatně => chybuješ = jsi špatný.
Ve skutečnosti prý chyby, tak jak je chápeme, neexistují. Jsou to důležité součásti učebního procesu (života) a mají stejnou hodnotu jako úspěchy. Tak to se mi líbí.
Co je tedy dobře a co špatně? Viděla bych chybu jako spouštěč událostí, které v nás v konečném důsledku vyvolají
negativní emoce. (Co se týče omylů, o kterých se nedozvíme, beru v úvahu karmu, neboli, že nic nás nemine.)
A pokud ty nejsou dost silné, hrozí možnost, že budeme omyl opakovat.
Jako neštovice. Když proběhnou moc hladce, mohou se vrátit.
A proč nás nepoučí chyby druhých? Vždyť děláme všichni podobné (jak by taky ne, když nás od sebe odlišují jen
3 miliony písmenek v DNA).
Protože emoce v celé své síle a hloubce jsou podle mě v naprosté většině případů nepřenositelné.
Narozdíl od neštovic.
