Terry Pratchett, MORT (Úžasná Zeměplocha)

Mort prošel zdí. Kolem stolu uprostřed místnosti seděla celá rodinka Klačanů - otec, matka a půl tuctu dětí jako schůdky. Na Morta se upíralo osm párů kulatých očí. Devátý pár, který patřil starému prarodiči neurčitého pohlaví, se na něj neupíral, protože se jeho vlastníkovi podařilo v tomto nestřeženém okamžiku získat trochu místa u společné mísy s rýží. Prarodič došel k názoru, že kus vařené ryby v hrsti je pro něj mnohem důležitější než neočekávané blízké setkání kteréhokoliv druhu, a nastalé ticho bylo přerušováno zvuky horečnatého žvýkání.
Klačané si pohostinnosti cení nade vše ostatní. Zatímco Mort zíral a nevěděl co si má počít, vzala žena z police za sebou talíř a mlčky ho začala plnit z velké mísy. Po krátkém boji vyrvala z vrásčité ruky i pěkný šťavnytý kousek mořského sumce a přidala to k ostatnímu. Celou tu dobu se její okrově podmalované oči upíraly na Morta. Ten se nervózně uklonil. "Promiňte," zajíkl se. "É, víte, vypadá to, jako bych prošel touhle zdí." Sám slyšel, že to nezní nijak zvlášť chytře. Pokusil se pomalu odšourat podél stěny místnosti ke dveřím zakrytým korálkovým závěsem a všechny hlavy se otáčely za ním. Zkusil se usmát.
Žena se zeptala: "Proč na nás ten démon cení zuby, ó, můj pane a manželi?"
Muž jí odpověděl: "Možná že je to hladem, úplňku mého vrušení. Přidej mu ještě kus ryby!"
Předek zareptal: "To byla moje ryba, nevděčné děcko! Zkáza světu, kde lidé nectí věk!"
"Já nejsem démon!" vykřikl Mort. "Jsem člověk!"
"Vy jste zloděj?" zajímal se otec. "Vrah? Když už jsme tak začli, nejste náhodou výběrčí daní?" Ruka mu vklouzla pod stůl a objevila se s velkým sekáčkem na maso, který byl vybroušen k ochromující ostrosti. Jeho žena vykřikla, upustila talíř a přitiskla k sobě nejmenší děti.
Mort pozoroval, jak se ostří sekáčku kývá ve vzduchu a raději se vzdal.
"Přináším vám pozdravy z nejnižší pekelné galerie," vypravil ze sebe.
Změna byla okamžitá. Sekáček zmizel a na tváři celé rodiny se opět objevily širkové úsměvy.
"To pro nás znamená velké štěstí, když nás ráčil navštívit démon," rozzářil se otec. "Jaké je tvé přání, ó, odporný výhonku Offlerových beder?"
"Prosím?" zeptal se Mort.
"Démon přináší štěstí a požehnání každému, kdo mu pomůže či poslouží," odpověděl mu muž. "Jak ti můžeme být nápomocni, smrdutý psí dechu z nejnižší galerie?"
"Nejsem nijak hladov," začína se Mort pomalu vžívat do své role, "ale mohli byste mi říci, kde bych mohl sehnat rychlého koně, na kterém bych se dostal do Sto Lat před setměním?"
Muž se rozzářil jako sluníčko a hluboce se uklonil. "Znám takové místo, odporný výměšku ďábelských střev, buď jen tak laskav a následuj mě."
Mort spěchal za ním. Prastarý předek je sledoval kritickým pohledem a čelisti se mu rytmicky pohybovaly.
"Tak něčemu takovému se dneska říká démon?" prohlásil nakonec. Offler ať stihne hnilobou tuhle zem, kde mají dokonce i démony třetího řádu, zdaleka ne takové, jaké jsme měli ve staré vlasti!"
Žena položila na oltář do prostředního páru rukou Offlerovy sošky malou misku rýže (ráno bude rýže pryč) a ustoupila.
O deset minut později se mažel vrátil a v bezdechém tichu vysázel na stůl malou hromádku zlatých mincí. Představovaly bohatství, za které by se dala koupit dost velká část města.
"Měl jich celý váček," řekl manžel.
Celá rodina na peníze nějakou chvíli zírala, až si nakonec žena povzdechla.
"Bohatství přináší mnoho problémů," řekla. "Co budeme dělat?"
"Vrátíme se do Klače," prohlásil manžel pevně, "kde budou moci naše děti vyrůstat ve správném prostředí, ve slavných a osvícených tradicích naší prastaré rasy, do země, kde muži nemusí pracovat jako číšníci pro své zlé a chmtivé pány, ale mohou stát pyšně a zpříma na vlastních nohou. A na cestu vyrazíme okamžitě, voňavý květe datlovníkový."
"Proč tak brzo, ó, těžce pracující synu pouště?"
"To proto," odpověděl jí manžel, "že jsem démonovi právě prodal Patricijova nejlepšího závodního koně."

Za oknem

Přišel podzim. O tom se nedá diskutovat. Obloha je bílošedá, sluníčko nikde. Venku je mokro, fouká studený vítr, stromy jsou už skoro holé a jejich listí se válí v loužích. Kdo nemusí, ven nechodí.
Ale za oknem je rušno. Středem zájmu je ptačí budka. Dnes se podávají slunečnicová semena a suchý rohlík. Sýkorky, pro které bylo menu původně určeno, tvoří největší skupinu zájemců. Většinou se v náletech střídají, svým speciálním způsobem letu (nazvaném Nahoru - Dolů) se přemístí z protějšího stromu nebo keře do budky, v rychlosti zhodnotí míru případného ohrožení, vyberou semínko a jsou fuč. Někdy se jich v budce sejde víc, třeba i čtyři a to potom přijde na řadu hierarchie, které rozumí jen ony. Čeho si ale mohu všimnout i já, je, že nejmenší sýkorka má taky nejmenší práva, nižší společenské postavení má už jen vrabec, který se zmůže pouze na postávání na střeše budky a bezmocné zírání skrz škvíru na dobroty pod sebou. Holubi by si rádi samozřejmě také nacpali žaludky, ale naštěstí jsou tak velcí, že se do budky v žádném případě nevejdou, a tak jenom lítají kolem a očumují. Ještě ale ptačí jídelnu objevil jeden ptáček, říkáme mu Ten modrej, který vypadá jako sýkorka, ale má větší drápky, kratší ocas, delší zobák a jiné barvy. A Ten modrej velí. Sýkorky se ho bojí, i když je jen o trochu větší. Narozdíl od nich si nacpe do zobáku klidně i tři semínka najednou, takže vidíte, že je to pěknej frajer.

Ps.: Ten modrej je brhlík lesní.

Vlasta Redl - Až na poslední stránku

Až na poslední stránku
chci napsat to slůvko
co mi svíti jak slunce
do mých mlhavých dní
na tu poslední stránku
co počmárat zbývá
kolem nakreslím kvítí
nebo sníh

Na té poslední stránce
bude jen jedno slůvko
mým nejtěžším písmem z první á
nač jinak všechna ta hejna dětí
učit psát krásně
kdybych to nezvlád
ani já

Zvolna chápu
proč slova se píšou
aby bylo co zpívat
a aby bylo čím lhát
všechna slova svých písní
bych napsal tím slůvkem
tak chápeš jak spěchám
se ho vzdát

Inženýrka a magistra Jindra Kačenová